K volbám v Madridu

A když už jsem se vydal do Madridu místním rychlovlakem AVE, rozhodl jsem se po odvolení zůstat v Kastilii přes noc a navštívit pohoří Sierra de Navacerrada s jeho proslulou elektrickou úzkokolejkou, přenocovat v horách a vrátit se do práce až v noci z neděle na pondělí.

Nakonec to byl víkend zážitky nabitý snad víc, než bych si přál - a to přesto, že jsem byl celou dobu úplně sám. Ty nejdůležitější momenty jsem shrnul v následující reportáži.

Z Barcelony jsem vyrazil v sobotu velmi brzo ráno. Na vlak o půl šesté jsem se metrem málem nedostal. Z podzemí hlavního nádraží Barcelona-Sants jsem vyjel rychlovlakem AVE (Alta Velocidad Española, ale také „pták“) vedeným jednotkou řady 103, která poněkud připomíná německé ICE 3. Není to náhoda, protože jde o jednotku Siemens Velaro, která se řítí rychlostí až 300 km/h.

V Madridu jsem hned z nádraží Atocha zamířil do čtvrti Chamartín, kde se nachází česká ambasáda. Vzal jsem to světle modrou linkou metra (celkem je jich v Madridu už 16 opravdu nezvyklého rozchodu 1445 mm) a jako milou pozornost na uvítání jsem našel tuhle výstavu smaltovaných cedulí z různých stanic metra.

Protože mně bylo už předem jasné, že volit budu ve Španělsku, vyřídil jsem si doma v Židenicích tenhle voličský průkaz. Naneštěstí se musí před volbou odevzdat, pročež jsem si ho aspoň vyfotil na památku.

Po úpsěšné volbě mně zbylo pár hodin k návštěvě Plaza Mayor a dalších zákoutí v centru. Vlak do hor mně jel až po poledni.

Uličky v Madridu nejsou špatné, ale začínám být z Barcelony asi trošku rozmazelný. Madrid se snaží, le Barcelona je jednoznačně malebnější.

Na oběd jsem nakonec zašel do indické restaurace. K mému překvapení jsou indické restaurace ve Španělsku úplně stejné jako v Česku ale docela jiné než v Indii.

Po poledni jsem se přesunul místním vlakem (říkají jim tu cercancias) do stanice Cercedilla, kde jsem měl najitý autobus nahotru do průsmyku Puerto de Cotos (úžasných 1830 m), kde končí úzekokolejka pohořím Navacerrada. Původně měla dráha pokračovat na severní stranu hor, tunel skrze průsmyk ale nebyl nikdy dostavěn a tak jeho slepá polovina slouží jen jako depo pro zelený lokotraktor. Fotku jsem musel pořídit foťákem prostrčeným pod vraty.

K podzimu patří ocúny. zde ve výšce bezmála 2000 m nad mořem je klima docela podobné tomu českému.

Stanice Cotos je už několik let bez provozu. Úzkokolejka je bohužel v dezolátním stavu a tak se budu muset projít 20 km zpátky do Cercedilly pěšky. Mám na to den a půl. Aspoň místní restaurace je otevřená a tak jsem si dal na příštích 24 h poslední chlazený drink.

Loučím se se ztichlou stanicí Cotos a nastupuji svoji dramatickou a dlouhou cestu po úbočí pohoří Navacerrada do nížiny.